MOŘE V BOUŘI

Pryč z jeskyň prchly nymfy polekaně,

dnes oceán tam rváče poslal na ně,

že unylý zpěv už mu nelahodil

a že moc jeho dlouho umdlévala,

až každá malá rybka s ní si hrála

a triton div mu trojzub nezahodil.

Hned věnce s čela, jež tam řasy pletly,

že dětinné jsou, paže jeho smetly,

vším podrážděn byl, co mu kmitlo v cestu.

Na břeh se rozběh', ba i v město kvapí,

do samých ulic vrhá těžké slapy

pěn překotných, vždy hotov k zlému trestu.

Je vidět vojska v ocelové zbroji,

před každým plukem prapory se rojí

zas nových pěn, jež jezdci mocně tyčí;

ti předhánějí tak jek vlnobití,

až přepadnuvše, v propasti se řítí,

leč jejich šípy vzduchem pevně fičí.

Za těmi davy šakali a supi

se mezi mračna z horké mědi kupí;

krk jejich rudý, jazyky a tlamy

se předstihují, do tenka se dlouží,

co ohony se nad hlavami plouží;

a do útoku též řvou dravci sami.

Po výspách bašta stržena se vzdává,

už už své kvádry s břehů sesypává,

leč řetěz ještě utažen tam chřestí,

sic z křemelů jen, odráží zbraň zhouby,

že vsled jen slina třísní ulic loubí,

a tichým oknům neumí vzít štěstí.

Tu nade město, zamlkle jež dýše,

nad střechy k sobě přikrčené tiše

jak soudce vyšlo slunce mraků prouhou

a tam, kde vítr v štíty jal se tlouci,

své položilo na ně ruce skvoucí

a konejší je přítomností pouhou.

Pak chápe a už úsměv neodnímá

ni moři víc, neb ono vzdorem hřímá,

leč vzdor též ctí, rve kořist, leč i přeje,

syn divoch to, leč v srdci obraz denní

tak čistě chová, že líp možno není.

Tož třpyt i naň, ač podmračen, se směje.