MOŘE

Ty neznámá pevnino, světlo za mořem,

ty rostoucí bode,

proč mne lákáš?

Láká-li neznámo jako něha,

proč by neměla lákat smrt?

Je-li neznámo vším,

nežiju v přítomnosti

a nemusím do cizích krajů.

Stačí mi po nich toužit

jako po lásce,

o které vím, že je,

a přece ji nemám,

po které toužím,

a přece ji nedosahuji.

Mé veliké, nádherné moře,

čím jsou proti tvé velkosti lidé?

Klubíčkem, zmítajícím se

ve falešných zvucích

při falešném úsměvu

nalíčených rtů.

Hučíš, jako bys se chtělo

vylít z břehů

a zaplavit poušť lidské malosti.

Cítím s tebou!

Pro mne jsi živlem,

ne kulisou,

pro mne jsi krásou

s odkrytými rysy.

Jsi v ruchu kolem

jedinou živou bytostí,

s kterou si rozumím

a ku které lnu.

Nemít zde tebe,

nemohla bych dýchat,

nemít zde tebe,

byl by vylidněn svět.

Ty máš lidskost,

ne oni,

ty máš krásu i velkost,

i tvořivou sílu,

ne jejich nádhera.

Ty jsi mým druhem,

tvou hudbou se opíjím,

tvou krásou sytím svůj zrak,

tebe miluji,

v tobě nacházím vše božské i lidské.

Ty, jež omýváš břehy

a zrcadlíš nebe,

víš o všem,

jako bys bylo pohltilo život.

Leží na tvém dnu

a vychází na povrch

v podobě vln.

Na tvém dnu je vše,

jako v hlubinách krásných

a strašných duší,

jsi plno mluvící a mlčenlivé,

velké a lidské krásy!