Moře.

Veliké, nádherné moře,

v přívalu běsnícím,

v duchu často tě vídám.

Sedám na skalním výběžku

nad tebou čnějícím

a z hukotu tvého zvídám,

zda pohltit chceš moje hoře.

Jaké jsi veliké a já jaká malá!

Slabá tak, že každá vlna,

kterou se nade mnou vztyčuješ,

a každý závan větru,

kterým mne bičuješ,

i bol, jehož duše je plna –

smetnout mne může v propast tvou bezednou.

U nohou mých zprahlá tráva

a lastury leží.

Zda perly v některých budou?

Či marno je zvedat –

a najdu jen ztěží

a zas budu chudou,

tak jako v životě,

když přišla odvaha

v lasturách lidských perly si hledat?

Veliké, nádherné moře,

dej mi svou odvahu zběsilou,

dej mi svou nezkrotnou sílu

a duši mé hlubiny svoje.

Odplav a pochovej hoře

moci své přesilou,

naplň mne odvahou k dílu,

vrhni mne doprostřed boje

a dej mi víru,

kraj světa když zajdu,

ve vzácné duši jedné

jedinou perlu že najdu,

jediné dobré slovo pro svoje hoře.

Veliké, nádherné moře!