MOŘE.

Ó, moře, moře, já je slyším,

když bouří žití chvat,

když k srdci bije stonem bližším

a klidu nechce přát,

jak tenkráte, když na pokraji

jsem příkrých stála skal

a neznala, co boj ten tají,

jenž květy s břehů rval,

jak tenkrát, když se otevříti

již hrob mi měl v ten proud,

a zdálo se v tom vlnobití,

že musím utonout.

Ó, moře, moře, já je slyším,

když písní život jest,

když kolébá nás tónem tišším

pod jasnou září hvězd,

jak tenkráte, když z dálky šumné

mi neznámý zněl hlas,

jenž srdcem tvým dnes bije u mne

a vede v žití nás.

A myslím si: tam v přístav snivý

ať ruku v ruce jdem,

a urve-Ii nás příboj divý,

ať spolu – utonem!