Moře.

Nad psacím stolkem mým, hle, moje pýcha:

to Vaše moře v sny mé hudbou dýchá.

Na vlnách Nymfa v dovádivém reji,

hle, kterak svítí bílá ruka její!

Dva satyrové hledí se skaliska,

zrak touhou plane, oko žárem blýská.

Svit slunce nekonečnou dálí hrá si

v té symfonii života i krásy.

V těch vlnách zelenavých v širé dáli,

v tom nekonečnu života ruch stálý.

V můj pokoj tichý píseň moře zpívá,

v mé duši zní ta píseň věčně živá.

A duší mou když starosti se valí,

tu cítím, jak jsem před věčností malý,

Jak malicherným je to lidské hoře,

kde o věčnosti mluví k tobě moře.

Ó slyš, co zpívá... Naslouchám – a vždycky

usmířen dívám se v ten život lidský.

U moře člověk bohu vždy je bližším –

v své duši stále píseň moře slyším.

Zdráv buďte, příteli! V mé sny a dumy

to vaše moře z hluboka mi šumí...