Moře.

My rouháme se tobě, velké moře,

když srovnáváme s tebou v klamu slepce

svých snů a dum potůček, který šepce,

svou lásku a své hoře!

Ty šíré, svaté, volné, nekonečné,

hvězd zrcadlo a bassin slunce skvělý,

v tom, co tu žije, nemáš parallely,

vždy tajemné a věčné.

Vždy stejné, a vždy jiné každým mžikem,

teď klidné, vlídné leháš sobě tiše,

a teď se zvedáš v majestátu pýše

a vesmír plníš rykem.

Dnes šelma, která řve a zuří lítě

a ohonem svým vztekle půdu šlehá,

si zítra zpíváš, jeden ples a něha,

a hraješ jako dítě!

A řeknu-li: Jsi zelené! – ty v mžiku

se uděláš mi modrým, řku-li: Šedé!

tu růžný nádech na vlnách se přede,

ó, moře kouzelníku!

Sic mnohá loď tvé vlny křížem oře,

a člověk věří její přídě jisté,

však ve hlubinách panenské a čisté

jsi od stvoření, moře!

A vše, co lodí ve plovoucím úle

se skrylo, žije, lodi věří plně,

ne vlastní silou živo na tvé vlně,

leč z tvojí pouze vůle!

Když ty chceš, veta po všem, co loď vězní,

ty rozrazíš jí čelo ranou jednou

a v hlubinu ji strhneš nedohlednou

a dál se valíš přes ni.

A bez křížů a bez jmen dnes i příště

co kostí, trosek na tvém dně se skrývá,

a nad nimi dál trav tvých vlaje hříva,

ó, velké pohřebiště!

Jim requiem zní všechněm jednou řečí,

jak do skal příboj hřímá, pěstí bije,

a jak to hučí; šumí, elegie

všech hrobních zpěvů větší!

Však mnohé, vím, ne z chtivé zmaru zloby

ty’s dolů stáhlo k sobě do hlubiny,

leč abys svět jim ukázalo jiný,

své poklady a zdoby.

Ty červenavé koralů svých lesy,

z nichž slunce v noci červánků nach ssaje,

své živé hvězdy, bajné krásy kraje

a mlčení, jež děsí.

V tvém klíně Smrt se se Životem snoubí,

stonásob vracíš, co tvůj jícen chytne,

ty v útok hřmíš, a tiše v luně třpytné

ti perla roste v hloubi.

Tvé sny jsou velké, srdce tvoje buší

vesmíru na zvon, vzdechy tvoje dují,

všem slabým sladce, těm, kdož pouta kují,

jak memento zníš v duši.

Buď zdrávo, moře! Přáno mi jen chvilku

tu býti s tebou, nad nímž velcí stáli

v snách proroci, jež druh a přítel stálý

jsi myslitelů, snílků!

Já v snách tě často vídal, často tuze

jsem slyšel vříti vlny tvoje šumné,

a teď tu, sfinga věčná, ležíš u mne

v své divukrásné hrůze!

A sny mé studem couvají a blednou,

a hádanek svých nepojímám dějů,

jen němý stojím, chvěju se a chvěju,

že zdravím tebe jednou.

Že srdce moje bije bouřným spěchem

tak blízko, blízko svaté hrudi tvojí,

že slabý dech můj s tvým se v jedno pojí,

ó, moře, velkým dechem!