MOŘE.

Veliké moře, svobodo

spoutaných duší, které tíží země,

jak silný obr z nakupených vrchů,

zvedáš své tělo, rozvíráš svá křídla!

Prokletá země! Vlna tvá ji mrská,

jak trestá vše, co slabé je a nízké,

vznešený orle, naplněný touhou

nesměrno spolknout, zaťat drápy v nebe.

Kdo pochopí, čím vřelo tvoje nitro?

Kam vrhají se tvoje věčné písně?

A tělo rozbouřené zmohutnělo

a celé nebe leží na tvém srdci.

Veliká matko, na skalnatém břehu

bouř otevřela oči mojí duši,

ve chvíli žáru. Tu se probudila

z těžkého spánku, její paže stuhly

v železné svaly, oko vzplálo hněvem

a z úst se rozleh’ udivený výkřik –

a svoje černé vlasy rozpustila

a s trpkým smíchem klesla ve tvou náruč.