MOŘE.

Tak často vzpomínám, o moře valné,

kdy poprve jsem uslyšel z Tvých hlubin

obrovský Hymnus Tvého propastného nitra,

tak bouřného a neklidného nitra,

kdy Hymnus duše Tvé se spojil s Hymnem duše mé!

A Hymnus Tvůj zněl velkolepou bouří,

zněl jako vichřice, když lesy kácí,

a ňadro Tvé se valilo jak hory,

jak hory zelené a nebetyčné,

a bouře nitra Tvého burácela s bouří duše mé!

Má duše na Tvých vlnách valných, moře,

o hučné moře ropotné a burné,

se hrdě nesla do neznámých krajin,

má duše lodí válečnou se nesla

po vysokých Tvých vlnách, moře zelené!

A v propastech mé duše, valné moře,

v závratných propastech mé duše hrdé,

se ozývaly nezrozené Písně

o Svobodě a Volnosti a Lásce,

a nezrozené Symfonie počly klíčit v duši mé!

Za dalekými obzory, o moře,

já tušil miliony žen a mužů,

jak v hrubých pověrách se potácejí zemí,

a slyšel jsem, jak otrocká jim pouta

na rukou umíráčkem zvoní píseň pohřební!

Za dalekými obzory, o moře,

já tušil města nádherná a veliká,

kde člověk v klecích železných a těsných

je vězněn jako zvíře divoké,

a do klecí mu metán okoralý chléb!

Za dalekými obzory, o moře,

já zřel jsem miliony lidských pěstí,

tak hrozně zaťatých a zkrvácených pěstí,

jež k hvězdnému se pozvedaly nebi,

za revolučních zvuků Písní Vítězných!

Za dalekými obzory, o moře,

já zřel jsem trůny utápět se v mlhách,

a zřel jsem pustou tmu, jak vládne světu,

a kralovati Lež jsem viděl shnilou,

a v rukou tyranů jsem viděl meče krvavé!

O moře, rci, proč člověk v poutech hyne,

když Tobě přáno svobodně se valit,

tak nerušeně, bez okovů, volně,

a nespoutaně, jasně hřímat písně,

jež valné Tvoje vlny pějí hvězdám nebeským?!

Na obzorech Tvých dalekých, o moře,

já vidím vzcházet Nová slavná slunce,

jež září svojí pustá srdce lidská

osvětlí Novým Ohněm, velikým a slavným Ohněm,

a Láska bratrská a Svoboda svým božským Světlem líbá svět! –