Moře.

V mé duši jest jak v rozvlněném moři.

Kolem mne mračna, všade vzbouření,

vichřice hučí o ztraceném mládí –

a nikde světla, nikde spasení.

Tu vrací moře, co kdys krylo v lůně;

ó znám ty perle, jsou to naděje;

tam opět vlna žene rozbitiny,

potápí je – a zase zdvíhá je.

Znám též ty trosky; jsou to zbytky lodě,

na které směle kdys jsem vyplula;

u strmé skály, která zradu chová,

tam bouř se zdvihla, vesla ztonula.

A od té doby moře stále bouří;

jen chvilkou tichne, chvilkou umlkne;

tu blesk protrhne černošedé mraky,

hrom zaduní, a moře zas se pne.