MOŘE

V zeleném moři, do nezměrné hloubky,

mnoho tam lastur hlaďoučkých hrá si –

mísečky ploské – a jiné jak zoubky,

tvrdé a zavité, s tygřími pásy.

Korálů trsy, sasanek kvítí,

modré i černé – ach a ty rudé!

Kvíteček vychlíplý, dráždí v něm žití,

kámen však na srdci, v žilách a všude.

Medusy něžné v měnivém roji,

hebké a růžové s chapadel třásní –

kde vzal sliz přilnavý žahavost svoji,

žravosti tolik ti tvorové krásní?

Srdce tak snadno zapíše se ti,

moře, ó moře – i v tobě však zrada!

Rychle loď skořápka po tobě letí,

rychleji ještě v jícen tvůj padá.

Moře, ó moře, zelené tůně,

zahrady bájné vám snesly se na dno –

není v nich zpěvu a není v nich vůně,

spí se to ve vás smutně a chladno.