Moři. I.

Já mohla v tobě utonout,

neb v jiné světy plout a plout,

a lásku zavřít ve hrob tvůj

a říci: Už ji opatruj,

s ní radosti a hoře,

a dej mi jen ten svatý klid,

bych nemusila zápasit,

ó moře, moře, moře!

Já chtěla přece žíti dál,

a k domovu mne táhl žal,

v mé duši lásky dřímal sen,

a Bůh ví, čím byl probuzen –

s ním radosti a hoře,

má duše rovna bouřím tvým,

a přece ti je nevrátím,

ó moře, moře, moře!