Moři. II.

Moře! Tys mi dalo sílu k žití,

tys mi řeklo, abych šla zas k práci,

a když srdce bude jiným bíti,

krev se z ran mu jako mlha ztrácí.

Ještě vidím tvoje modré vlny,

jak ty velké lodi na nich plují,

a tvůj lazur nebeských hvězd plný,

když se s nebe v tobě rozsvěcují.

Do snů šumí tvoje vlny ke mně,

ještě cítím tvojí vůni slanou,

ještě slyším zněti v bouři temně

vlny tvé, když lvice k boji vstanou.

Ještě vím vše, jak mi tenkrát bylo,

když tam kleslo s nebe slunce rudé,

a když duší mou jsi tryskla, sílo,

a mým srdcem, že zas žíti bude.

S Bohem, moře, v mnohém okamžiku

nesmírností svou mi zašum poutí,

ohluš vlnou velkosti ston vzlyku,

že přes bouře, utrpení, boje,

jak jde za vlnami vlna tvoje – –

dál se musí plouti, plouti, plouti!