Mori!

Ta hořká myšlénka skanula mrazivě ve mně,

v prsť plodnou meditac bolestných vrhla své sémě;

v duše mé zrcadlo dechnula hrůzy své mrazem,

jež zvlhlo slzami pod její hrobovým vzkazem.

Divoce žíravá skalila něžný pel snů mých,

padaly v smutečním závoji v hloub nitra v tlumích;

bělostnost duše hned jak rubáš svadla a stlela,

jejž plíseň hrobová řadou let prosákla zcela.

Do zornic nadarmo barev proud ohnivý vtéká,

v sítnici ztrhané bez lomu zlekaný těká,

v spirálách ucha se marně chví zvlnění tónů,

jak hlahol umrlčím příkrovem ovitých zvonů.

Studenou ruku, již k srdci jsem ve křeči smekl,

nezvedne srdce, číš převrhlá na vždy, z níž stekl

život můj, jak víno ohnivé; duše má za ním

vyšla ven, ze stanů těla, ven s neblahým zdáním.

Na moři smrti člun rakve mé tiše se houpá,

hvězdy mé zašly a nebe mé v temno výš stoupá;

černá tma zadrhla čalouny u jeho brány:

kde jest má duše, proč nejde zpět v schladlé své stany!

Člun můj se houpá a stojí, jej hniloba drobí,

v hloub moře padá jak závaží měřící doby;

úží se loďka má vezoucí roucho mé duše,

jež vyšla pod hvězdné nebe ven v tajemné tuše.

Nejde zpět! Poslední dřevo mé loďky k dnu sjelo,

na moři smrti jak člun se teď houpá mé tělo.

K bokům mým přilnula hniloba ssavými pysky,

chtěl bych se hrozit a nemohu; pád můj jest blízký.

Do hloubi za mojí rakví a rozlámán hnitím

bez děsu mlčenliv, bez hnutí tiše se sřítím.

Tělo mé vlna už přikryla, v útroby vtéká...

Řítím se! V bezdno! Ó duše má! Zda tam as čeká!