MOŘI.

Za jasných nocí měsíčních a hvězdných,

kdy bílé květy vystřídaly bílý sníh,

já myslím na Tebe, o moře modré,

a prahnu zas po valných vlnách tvých.

Po Tobě rozpínám svou náruč, moře,

jak dítě rozpíná svou náruč po matce,

Tvé vlnobití neděsí mou duši,

Tvým bouřím naslouchám jak dítě pohádce.

A jásavé Tvé písně rozbouřené

jak písně lásky znějí v duši mou,

Tvůj hukot, ropot, neklid, vír a bouře,

v mou duši zní, o moře, tichou modlitbou.

Na neklidných Tvých vlnách, oceáne,

já zneklidněnou duši svoji tišíval,

na vzedmutých Tvých vlnách, moře valné,

já osamocen, opuštěn a sám a sám jsem stál...

Na nepřehledných plochách tmavomodrých

má hrdá duše snila nových písní svět,

za široširé obzory tvé, moře,

má duše smělá vždy si přála zaletět. –

Ó moře tmavozelené a modré,

zda zmítanému srdci mému uvěříš,

že, kdykoliv jsem spatřil Tvoji božskou tvář,

vždy stál jsem Pravdě své i Bohu svému blíž?! – –