Moriska. (I.)

Po Nevady kolmopádném boku

mezek sstoupá v ostražitém kroku;

Tolik vášně, že těch ňáder schrána

její bouří div se nerozskočí

a že duše v hloubi rozhárána

plamenem div nevyprýskne z očí.

Slyš, v tom podkov rozlehly se zvuky

tepajících jiskry z křemele,

dívka ztišila své vášně hluky

a sluch kloní k hloubi zatmělé.

Kdo’s ty, postavo tam šerá, divá?

Čili’s skalní holubice sivá,

že si záštitného hledáš lůžka

v skalních štěrbinách? Jsem bouře družka.

Sestup dolů – Za plášť pohostinný

zaměň dolů vzdušné příkrovy.

Sestup! A jak tebe, dobročinný,

zovou? Don Rodrigo z Kordovy.

Sestoupím. A v chvíli na to k boku

jezdcovu se vhouplo kypré tělo

a kůň propast v nočním přelét’ skoku,

že až obou dotknulo se čelo.

Nad nimi blesk rozžehl se náhlý,

v jeho svitu, jak by byly k hrudi

prsty sličné průvodkyně sáhly,

zdálo se – kde ocel třpytná studí

kypné vlny ňáder bujarých –

– A když nový blesk se z mraku líh’,

shlédl ruku záři čepele

zdvíhající jakby k pádné ráně.

a pot ve krůpějích na čele,

shlédl oči na jezdcovy skráně

ulpělé jak hledy chřestýše –

a ret její téměř nedýše –

– Nové blesky zžíhá nebes báně,

ale dýka v rukou nezáří,

dívce víc ni vášeň ve tváři...

– Či ten krátký posuněk byl stvůra

blesku, s nímž se zasnoubila chmura?

– Tichne bouře. – Jezdci opouštějí

šedivé již vichru ohrady –

a již kolkolem jich šelestějí

citrónové háje Granady... .