Moriska. (II.)

Don Rodrigo zírá ve vln plesy,

v jejichž světlo šerém útají

stíny vrcholů se míhají

jako bájky potopené lesy,

v jejichž lůně hýbají se květy

jako víly roztoužené rety.

Nevšímáť si zlatých vábů břehu

v záři večerních se dmoucím žehu,

štíhlých věží na protější straně,

do vod zírajících zadumaně,

a hor siných, beroucích se v dálku,

zkamenělé rovných karavaně,

ježto zloupit chtěla moře králku.

Nevidíť on hor porostlé stráně

ve velebném stoupající kole,

až tam, kláštera kde hrdé báně

ve večerním hoří ve plápole...

Jeho hled jen po vln bloudí zlatě

lichotně se tulících mu k patě,

ježto ve vlhkého kvítí lemu

šeptajíce lísají se jemu,

a na hřbetech vln těch plných bájí

osedlaných slunce zlatohlavem

myšlenky si lásky usedají

a v hruď junou se mu derou davem –

Náhle bílý stín se klonil na ně

jako hrozný mrtvol utopencův,

že se vlny skryly ulekaně

do zelených břežních stínů věncův;

vodní květy schýlily se k sobě

a mír vodám zavládl jak v hrobě...

Don Rodrigo zdvihl zrak a zbledl,

jako poprvé kdy na ně vzhlédl,

na ty tahy, na nichž vrásek tisíc

podivně se svíjí, zapleteně,

jako črty divné, nikdy nezbádané

na sežloutlém straší pergameně,

na tu brvu, která chmurně visíc

nad okem, v němž děsný oheň plane,

podobá se netopýra křídlu,

jež se klání ku mrtevců bydlu...,

na ten holý leb, jenž sobě vije

věnec šedin, jako sněhů hora,

na ten bílý hábit, pod nímž kryje

pokorně se sklánějící vzdora.