Morituri te salutant, caesar!

V cirku Nero sedí; odpočívá

po orgii a po noční pitce.

Kolem dvořaninstvo jeho zívá

dívajíc se gladiatorův bitce.

Psi jak štěknou, k smrti štvanou zvěř

z lesův vyhnanou když pán jich skolí,

Caesarovi slávu zahlaholí

prázdné hlavy tyčíc líná sběř,

hlas když zavzní na krvavém poli:

Morituri te salutant, caesar!

Říman – otrok! Živobytí celé

cvičil se, by umřel bezúhonně

mistrovská jak socha přeuměle

nad krvavou ranou hlavu kloně.

Čemu žil? By caesar ruky zved’

k potlesku, až v písek cirku klesne;

slavným bude, k pochvale-li hlesne,

slávou jeho naplní se svět!

Jásá cirkem pozdravení plesné:

Moriturus te salutat, caesar!

Křesťan vstoupil. Druhdy vojín slavný

zlomil meč, jenž slávu jeho množil.

Prolít krev – mu zločin přeohavný!

Zas mu pohan do ruky meč vložil.

Hlavu vzhůru zvedá, kloní zbraň,

v pevné víře vděčně ránu vítá,

ví, že koruna mu v nebi svítá,

jeho bůh mu ověnčí ní skráň –

Odpuštění pozdrav jeho skytá:

Moriturus te salutat, caesar!

Barbar vstoupil. Na severu zrozen

volný byl jak orel, túr jak jarý,

teď jak jaté zvíře v cirkus hozen –

Strojíváť Řím honbu na barbary!

V slavném boji s Římem otec pad’, –

k zábavě má umřít caesarovi; –

ví však, vnukové že spálí krovy

palácův, v nichž caesar světu vlád’:

Hlásá mstu naučenými slovy:

Moriturus te salutat, caesar!

Smrt si milosrdnou vyžebronil

od otroka světa vládce Nero;

vztýčen kříž a věky svět se klonil

kříži římskému i králův stero;

s barbary Řím plenil Alarich –

avšak Neronové dosud trůní

bohatství a slávy na výsluní.

Neslyšíte? – trojí hlas se zdvih’,

z bojiště když děla světem duní:

Morituri te salutant, caesar!