MORITURI.

Jdou zvolna k jatkám živou ulicí

koňové staří. Muži dva jdou při nich,

však šlehati je není příčiny.

Jdou bez odporu. Veteráni vojny,

drah koňských, drožek, vozů cihelních

jdou nyní cestu svoji poslední.

Je doslouženo... Čas je vzíti mzdu...

Jdou pro ni... Tři neb čtyři v řadě jdou

ty bědné kostry potažené koží,

jež na plecích a hřbetech prodřena.

A každý klopí k zemi hlavu svou,

snad unavenou resignací stáří,

snad – kdož ví, má-li zvíře předtuchy

a myšlenky o minulém a příštím...

Jsou slepci mezi nimi – nemoc snad

či úraz v službě světla zbavil je –

ti jdou tak podle sluchu s druhými.

A ti, kdož vidí, dívají se mdle

tím moudrým tmavým okem – tolik stesku,

němého hoře, tiché zoufalosti

na světě v žádném oku neleží. –

Ostatně jdi svou cestou, člověče,

a nedívej se po nich zkoumavě:

není to dojem zrovna estetický

a zkazil by ti jistě náladu.