MORITURI.

To v lůno mračen píše blesk,

to v háje stíny,

a v podjeseně lesklé pavučiny

lká severního větru stesk;

tím pláče vlna, když se v moře ztrácí,

a vlasatice, jež se v bezdno kácí,

to rudou metlou zemi připomíná,

když v jiskrách uhasíná!

Tak všady vládne smrt, ať její dech

prochvívá ňader dívčích bouřný spěch,

ať v hrdle slavičím na sladké písně taje,

ať tiskne pečeť svou na žluté listí háje,

ať lysé týmě starce ve hrob kloní,

ať v písni matky nad kolébkou zvoní.

A všickni my ve času kvapném letu,

i příroda v svém zániku a květu,

i prostor valných světů,

jak poupata, jež vadnou vlhkým stínem,

pod jejím žezlem hynem!

A marná práce, marné úsilí,

chtít stavět ráj u práhu mohyly;

jsme všickni smrti voj, nám nelze pomoci,

pod bičem osudu jsme všickni otroci!

Ó darmo v záhad hlouky nedohledné

se v potu noří mudřec v noci, ve dne,

z nich zlato nevyzvedne!

Ten kahanec, jenž rozumem byl zván,

ten uhasíná u věčnosti bran,

a ve poslední zář kdy zahraje,

„nic“ osvítí, v „nic“ roztaje!

Ó darmo věštec orlích na křídlech

chce duši skoupat božství ve zřídlech,

na křídla osloněná

svět přiváže mu zášti balvany

a duše jeho výtvor vylhaný

jej strhne v prach, kde všecko lidstvo stená,

a písně vzdech jen zoufalý a žalný

dí, kterak dospěl v močál bídy kalný

let jeho triumfálný!

Vše marným jest, jen požitek

svůj pohár věnčí blínem –

jen pij! jen pij! to nejlepší jest lék

v tom umírání líném;

voj smrti roste každým dnem,

tys jemu bližší každým snem,

což platno? – zhynem!...