MORLÁKOVY PERLY.

(Pověz tedy, sivobradý pěvče,

vychytral jsi na své poslání?

Jiskrné to hercegovské děvče

líbezné-li dalo vzkázání?“

Stařec čelo vraští ku novině,

k hrudi osmahlé si tiskne pěsť;

mladý Morlák, leže na skalině,

sloní se jak had a slyší zvěsť:

„Řeklo děvče: Junák Černohorec,

volný sokolík, můj zvolený,

uvede mě v témdni ve svůj dvorec.“

Morlák vyskočil, – had vztýčený.

„A mé perly?“ s hněvem hrdě volá;

podává mu jeho perly kmet:

„Marně věřils, že jim neodolá, –

řeklo též to děvče naposled:

„Nechť si skvostem uloupeným láká

hajduk tvůj mě v léčky bláhové,

nesehnu já šíji u Morláka

v žádné jho, i třebas perlové.

„Znal jich na kupčíku Vlachu dobyt

v nočním krvavém snad zápolu;

hrdlo mé chce poutem perel zdobit,

ruce perlami však mozolů.

„Nechť si koupí ženu služebnici

Morlačku za perel blyštění,

neb je prodá na šperk aganici

ve zlatém tom jejím vězení!

„Ale volné hercegovské družky

jemu neskloní jich výmluvnost;

raděj kulky z černohorské pušky,

nežli z ruky té i perel skvost!“

„Blesky boží!“ soptí Morlák v hněvu, –

hoj, to zasyčel již hrozbu had;

„perel šňůrou nelze zkrotit děvu,

kusem olova to půjde snad!

„Za to, žes mnou pohrdala prvé,

puška má ti k svatbě zaskučí,

připije si jun tvůj vlastní krve,

a ty v mém se zachvíš náručí!

„Dávno zesnou pěvci sivobradí,

po věcích však ještě oslaví

pamětními zpěvy hudci mladí

morlácký ten únos krvavý!“ –

A zas leží Morlák na skalině

hadu podoben či ještěru;

v nejtemnější duše prohlubině

odkájí si pomsty příšeru.

Na ten únos hrdopyšné krásky

druzi již se těší zlotřilí;

Morlák, v prsou peklo s žárem lásky,

dumá o krvi a násilí.

Děvice-li vzdor však bude stálý?

v zoufalou-li zášť se probudí?

Jak ty pohrzené perly pálí

skryté s potupou tu na hrudi!

Sáhl pro ně, váží teď je v dlani;

jak jsou vzácny, jak jsou čarovny!

Spanilejší netřpytí se ani

v koruně snad mořské královny.

Těmi zhrdla?! – Ruka hněvem chví se;

ha, však jí je z pušky pošle zpět

v bílou šíji, jestli zprotiví se

vítězi pak v lásce náležet...

Dumá, hrozí. Dny se vlekou líně,

jak by čas co Morlák ztuhlý stál,

jenž tu opřen na své karabíně

bez činů jak ze sna zírá v dál.

Nechať vůkol junácké si střely

s Turkem svádějí boj udatný,

Morlák čeká jako zkamenělý

na den únosu, ten nezvratný.

Až tu spadla s výše blankytové

černá noc, jež na sjezd určena.

Rychle ze skal, bratři hajdukové!

Z jitra má být svatba slavena!

Slyš! tu z dálky po skalách to buší,

podkovy to dusot znavený;

Morlák zírá, zdaž to druzi kluší,

však to jun, hle, ve skráň raněný.

Skalní chatku Morlákovu zočiv

cválá k ní, a mdlé již síly prost

na prahu tam klesá, s koně skočiv, –

morláckou tak vzývá hostinnost.

Svatyní hned ubohá je chatka;

Morlák v náručí jej vnesl v chýž,

stará, moudrá Morlákova matka

léčí, umývá mu rány již.

Umývá mu nohy, chladí líce,

žízeň ukájí a sytí hlad.

Morlák dí: „Můj bratře, vel jen více!“

A jun odpoví jak bratu brat:

„Chtěl bys, bratře, k hercegovské straně

poslem též mně zbloudilému být?

Kůň je rychlý, – zjev to dívce ranně:

na svatbu mi z jitra nelze jít!“

Ha, jak sjela za pás ruka k zbroji!

Běda – host! ó zadrž, šílený!

Jeho dívka – ta však budiž tvojí!

Za prahem kůň řehtá zpěněný...

Oko Morlákovo srší blesky;

buší mstivá krev to k hlavě? slyš!

Dusot kopyt ze skalní to stezky,

kluší hajduci to houfně již.

„Vzhůru, vzhůru v hercegovský dvorec!“

Na koně – a s druhy pádí v dál.

Poslu bratru žehná Černohorec, –

hoj, což v něm se zrady nenadál!

Letí jezdci jako přízrak noci,

temni v temnotách! Již k povelu

vpadli v spící dvorec, a v jich moci

lup je bez boje a výstřelu.

Děva marně volá, spásy hledá,

železným se pažím nezbrání!

Již ji Morlák na komoně zvedá,

v temnotách již tlupa uhání.

Jitro svítá, taje odestírá,

z noci hrůz již závoj odcloní...

Milosrdný bože! Děva zírá,

na jakém to jata komoni.

(Ženichův to koník osedlaný,

rukou tvou kdes leží skácen on – !

Vrahu! bůh ti zúčtuj svrchovaný

jeho smrť a blízký můj i skon!“

Hlava její na prsa mu padla

tam kde perel skvost byl ještě skryt;

perly bledost v líce jí se vkradla,

v její bolný hled zas perly třpyt...

„Spěšte, braši! Přivlecte k nám popa!“

Houfce půl tu cvalem odbočí; –

zdaž to kmitla sivé perly stopa

v havraním tom dívky vrkoči?

Jak to srdce z hloubky buchá prudce! –

Posílá zas Morlák houfce půl:

„Rychle, hoši, přiveďte k nám hudce!

Na svatbu ať matka strojí stůl!“ –

Sám a sám již Morlák do skal jede,

nevěstu svou v pevném objetí;

což mu brání vlíbat na rty bledé

touhy žár i vášně roznětí?

Zdaž ty slzy divomocné síly,

skanulé v hruď jeho s děvy řas?

Perly k perlám! Ústa k ústům chýlí, –

ale „Stůj!“ v to křikl děvin hlas –

Stojí kůň, zná hlas ten. Propast tmí se

hrůzně v hloub. „Viz, vrahu, viz ten sráz!

Povelím-li, koník rozletí se,

zběsilý tam oba strhne nás!

„Přísahej mi pod božským zde soudem,

selžeš-li, buď rozdrcen a klet:

kdež můj ženich?“ – Perly tekou proudem.

„Mrtev-liž?“ – jak propasť tmí se hled.

Ticho, děsno; dvé jen srdcí buší.

Morlák zří v tu bolně krásnou tvář, –

propasť očí těch mu padá v duši,

v jejich tmách však chví se perel zář...

Slitoval se? neb se smrti leká?

„Nezoufej, ó nezhyň, předrahá!

Živ ti ženich, v domě mém tě čeká, –

láska má to v bohu přísahá!“

– „V domě tvém? To lesť! Tos ty! Ó veta!“

Divý vzkřek – a v skoky závratné

dal se koník, v propasť jiskry metá, –

minul ji! Ó hoře úchvatné!

Jak si rvala havraní ty vlasy

volajíc: „Ó smrť! ó spásnou zbraň!“

Marně z vlasů ostrou jehlu tasí,

on ji vzal, on sevřel bílou dlaň –

Perly vložil v ni. Hle chýž tu tichá, –

krev se v srdcích staví. Proč to jen

tisíc políbení Morlák dýchá

v perly své, tak žhav, tak opojen?

Líbá víc a více, jak by žádal

palčivých v ně vlíbat prsou vzdech,

jak by duši, smrť i ráj v ně vkládal,

bouři muk i sladké touhy spěch.

Tak je zlíbav, na hrdlo je krásky

zavěsil a zastenav se smál,

že v nich tolik políbení lásky

na úběl té šíje pozavál...

„Tobě chystat násilí a muka,

Tobě, milená?! Ó žehnajíc

perly jen ti podala má ruka, –

přijmi je, – já mám jich v srdci víc...(

S citem lásky, velkým neobsáhle

a jak perel skvost tak bohatým

strhnuv děvu s koně v chatu náhle,

„Zde tvůj jun!“ dí s žalem přesvatým.

Zvlnilo mu prsa mocné hoře,

velký bol, on opustil svůj práh, –

plno perel, jako na dně moře,

slzelo mu v duše hlubinách.

A již hudci následují chasu,

před popem již dav se rozdělí,

zve již matka k svatebnímu kvasu

netušíc, čí strojí veselí.

Bylo divu, bylo ppovídání...

Morlák sám div tomu rozuměl;

do hor zanes perly odříkání,

s tureckou tam kulkou svatbu měl.