MOROUSNÍ PÍSEŇ.

Už je to tady, jarní básně

tak neodbytně vlezavé,

a parky smýčit vlečkou krásně

jdou brunety i zrzavé.

Zas cosi ječí ve křovisku,

zas cosi vříská na stromě,

flám života vjel v každou třísku,

a slunce brejlí pitomě.

Kde který pahýl suchý v trní

má parády zas bez konce,

o nové šaty žena vrní

a hrabe se mi v portmonce.

Zas vrabci vedou divné spolky,

a kočky lezou na střechu,

zas nedočkáš se s pivem holky

a kleješ na ni bez dechu.

Zas divně hoří oči dívek,

jen zunknout z lásky poháru,

much dosť hned bude do polívek

a večer k pivu komárů.

Zas abys chodil plný bázně,

teď nejspíš žena zachoří,

a jen to fikne, vzduch a lázně

jí vymejšlejí doktoři.

Je všude dvojic, každé schůdky

z nich těší se, a oni tmám,

že přes ně večer do hospůdky

na každém kroku klopytám.

A domů jda já nemám díků

pro park ten bílý v měsíci

a nejradši bych po slavíku,

jenž řve tam, praštil čepicí.