Mors. (II.)

Dům tichý dnes, i v stromech, jež ční kolem,

se ztajil oddech listí, kdo šel tudy,

šel po špičkách, shon usnul zde i trudy

a odlesk míru táhnul dálným polem.

Ba kvítí ani nepohnulo stvolem,

jež sázel kdys do zahrádky své půdy,

jen okno z kořen, za ním svíčky rudý

se plamen třás’. Tam smířen s každým bolem

spal tichý muž, jak tichý byl v svém žití.

Teď modrá moucha vzduchem zabzučela,

kol úlů zlaté honily se včelky.

A hodina za hodinou dál zněla

s kostelní věže... nemoh’s pochopiti,

ký mezi dnes a včera rozdíl velký.