Mors stupebit...

Zas jdete, příšery, klid cely mé děsit, běsice, běsi?

Krok tvrdý slyším – hnát červotočí, zřím zelené oči v zášeří dveří,

cítím ji – násadou kosy mi na prkno měří –

a nocí příkrov smuteční mi na smysly věsí.

Jak o sklo by kulich zoban brousil... zas křídlem udeří v šeři...

V snů tápavých směsi hlesy mě tušených duchů děsí...

Tmou skuhrá a skučí a kvílí a šílí bouře pod kolesy

pláč udupaných, jež nezval život agapé ku večeři.

Plamen svíce se třese černém na svícníku:

kříž, k srdci matka má tiskla v posledním jej vzlyku,

v mdlém světle u lože se šeří matně.

Vás zaklínám tím křižem Umučení, příšery, běsi!

Déšť zoufalých slz mne nebude pálit na rubáše plátně,

v němž katechumen bolu vchází v klidu smírné plesy.