Mořská bouře.

„Mám tebe slzou nebo zpěvem vítat?“

Tak z duše mojí zazněl známý citát,

když poprv zřel jsem neobsáhlé moře

jak v křeči dravé před sebou se zmítat,

hučící vlny, každou rovnou hoře,

valit se širém dálném po obzoře.

Ni slova víc jsem nebyl schopen říci –

na břehu stál jsem s roznícenou lící,

jak novic v chrámě: perly v skráň mou dštily

divoké vlny mořem tancující

jak bajadery, rusálky a víly,

z pěn kolem hlavy každá závoj bílý.

Stihaje sluchem neslýchané ryky

stál jsem jak zdrcen první okamžiky:

zde přehlušeno zmlkne každé hoře,

zde tichnou lidské zoufalosti vzlyky,

zde člověk udiven zrak do vln noře

pokleká, šíji sklání ve pokoře.

Jak v parním kotlu

vrou v moři vlny,

pění a kypí,

stříkají k nebi

v nezkrotné síle,

třískají do skal,

jakoby vězeň

lámal svá pouta,

rozbíjel mříže

zpívaje slavnou

vítěznou píseň

volnosti svaté.

Kypící moře,

miluji tebe

jak vznětlou mysl,

jak vroucí vášeň,

šlehá-li k skráni

plamenem žhavým

a neklid budí

v bezsenných nocích

v prahnoucím ňadru.

Miluji tebe,

vtělenou sílu,

já bezejmenný

pozemský prášek

náhody vánkem

zavátý k tobě,

k dmoucímu obru:

malý se vždycky

velkému diví. –

Obcházím moře –

přemýšlím pořád,

jak toho obra

rozhněvaného

řvoucího na mne

jako lvi v poušti,

spjat do okovů

prostinké písně

a nepřekročit

zákonů krásy.

Vždy jako úhoř

vysmekne se mi

z pout nastražených.

zmítajíc sebou

divoce v skalách

stříká mi ve tvář

vlnami hněvu,

otvírá na mne

zpěněnou tlamu:

bezednou propast.

„Což, nezmohu tě,

obludo mořská??

Myslíš, že musí

na obra zase

přijíti obr?

David byl malý,

odvahu maje

a vůli pevnou

obrovského přec

zmoh’ Goliáše.

Moře se chechtá

odvaze mojí

až jeho smíchem

třesou se skály:

„Pozemský červe,

na mne si troufáš?

Nevzpomínáš si

na mládenečka,

jak skořápkou chtěl

přelíti moře?

Není tvá píseň,

nádobkou menší?

A jsi ty genij,

že si tak troufáš? –

Navrať se domů,

nic nepořídíš:

byli tu brachu,

jinačí kosi

a utržili

si výsměch leda.“

Jen protivenstvím

a překážkami

mohutní vůle,

duch sílí, roste –

ochablé paže

mění se v ocel,

v kovové struny

sesláblé nervy.

A nezahyne

na světě národ,

na jehož bedra

dopadlo útrap

jak krupobití:

na chvíli jenom

rozvahu ztratí,

zakvílí babsky.

Vybuchne znova

tlumená síla,

tajená léta

a zdržovaná

pod bičem zvůle:

lev probouzený

rozsápe v hněvu

tyrana v kusy. –

Viď, moře, připadám ti směšný –

i sobě směšným připadám,

když stavě u tebe krok spěšný –

tak po prostu ti vykládám,

jakobych tobě v rodu, stavu,

byl roven, já syn prostých davů.

Ty vidíváš, vím, u svých nohou

poety větší klečeti,

ty zahřímáš-li pod oblohou,

i král se učí mlčeti:

a já tak bez okolků, prostě

za tvého přihlásil se hostě.

Když vln svých vyšleš chorovody

v bouřlivém rytmu ku skále,

z úst pěvců slýcháváš jen ódy

a hymny ku své pochvale,

z lyr všech zní vzletné dithyramby:

já v prostý zpěv tkám trochej s jamby.

Ach, odpusť, moře nedozírné,

mou prostou mysl přehlédni,

vždyť cítím, u tvé hloubi vírné,

že z posledních jsem poslední,

že nikdy zpěvem neověnčí,

tvou skráň, ó moře, pěvec menší!