Mořské oko.

Stojí hory nad hlubokým stavem,

v nich jen poraněný orel prodlí,

jak ta pověsť letší krajů šerem,

co s žulovým Mnichem nad jezerem

za naši i vaši svobodu se modlí.

Jako pažiť kypře zelenavá

mile hladina se leskne stavu,

a jen horský větřík, když se šeří,

až položí znaven v doubravině hlavu.

Na dně toho plesa odpočívá

práva bojovníků chrabrá četa;

bylť jim druhdy požár u Kostnice

děsným sálaním svým osmah’ líce,

jasně za to cesty do všech úhlů světa.

Střehla zrada mysli jich i kroky,

na turních se hadem v kotouč svila,

a kde otevřena mořským okem

skalná víčka, zastihla je skokem,

až se zřítelnice rudě zakalila.

Porubáni! – A ta bolesť česká

oblekla se v Mnicha poustevníka;

nemá více meč ni pažléř břitký,

nad zhynulé síly truchlí zbytky;

však ta rakev hrdin nemá posud víka.

Nejsou mrtvi, jsoutě jenom skryti,

ždají toužně Slávy zavolání,

a když hněvný Perun tříští horu,

zbraně přiostřují v rozhovoru

k zdárnějšímu bohdá pro svobodu klání.

Ostří tuleje a kují hroty,

o pavezy zkouší pádné meče,

pějí: Kdo jste bojovníci boží,

silte páže, útrapy se množí,

lež se světem v zlatohlavu s žezlem vleče.

V Tater úkrytě se tužte k boji

sesterských dvou větví ku posile,

v jeden kmen by srostly teplou krví,

věhlas v čelo seď, jas pod obrví,

a změnily v purpur huňku trpké chvíle.

V noci pak, kdy z mraků vybaví se

vyprahlé to slunce, snivá luna,

z hladiny v raz stoupá četa svěží,

na stráž rozstaví se na pobřeží,

a za rána zas ji pojme tůna.

A když poslední se chystá dolů,

„Ještě čas tu není!“ bolně zvolá,

„ještě nejsou mysli v jedno slity,

posud příkry jsou, jak Tater štíty,

ach, snad zejtra!“ – A hlaď zase hola. –