MORTUOS PLANGO.

Mne ulil kdysi zbožný Jakub zvonař,

bych mrtvých želel, živé volal ve chrám,

a já tak činil, století šest zvonil,

ty varoval a jiné oplakával,

jak běh to věcí všechněch žádal na mně.

A zřel jsem všelicos s té modré výše,

zkad hlas můj padal dolů do krajiny:

plebány zbožné, řady křesťan pravých,

co dobro činili, že bůh byl dobro,

co lásku sili, bůh že lásce žehnal,

co spravedlnost přáli všem a všude

by zavlád mír. „Bez lásky není víry,

ne slovy modlete se, ale skutky,

kdo chudým dává, Bohu svému dává,“

hřměl knězek v chrámě a lid tak se modlil,

že chudých nebylo, kde živ byl křesťan.

A věky letěly. Ti dobří kněží

jsou na věčnosti, po nich přišli jiní,

co mamonu v své duši postavili oltář

a zlato sbírají a křičí hlasno:

„Kdo knězi dává, jak by bohu dával.“

A jiní sodomských si přisvojili mravy,

hostiny, pitky, kostky, vrchcábnice

pod střechou far. I nevěstky jsem zřel tam.

A kolem ploužily se davy chudých,

hlad z očí hleděl a mráz krušil údy

těch, kteří Kristu byli nejmilejší –

kde svatý Jiří, plášť jenž svůj by rozťal,

dal chudým půli? Mnoho zřel jsem s věže,

i válek požáry, i strohé bitky,

i ohně, v kterých pověreční pekli

své bratry, sestry, že všem rozum chořel –

ten rozvrat zřel jsem nechápavým zorem

a unavený věky, těžce lkal jsem,

když živé bylo volat povinností,

a jásal jsem, když mrtvý opouštěl svět,

že líp mu tam, než tady, v moři bědy.

A knězek nad mou písní hlavou kroutil

a nechápal, proč zákony já zvracím,

nad živými lkám, nad mrtvými jásám.

Těm hlasům, běda, nerozuměl nikdo.

A církev hloub šla, víra pohynula,

neb skutků lásky není. V nenávisti

se lidstvo brodí, chudým hůř se vede

a knězkům lépe. A já přestal věřit,

že biblí svatá obrodí svět celý,

neb nevěří ji ti, co mají věřit,

jak věřil kdysi zbožný Jakub zvonař.

A mrtvých žele, Krista nejvíc želím,

neb marně umřel...