Most a píseň.

Na nábřeží jsem stál,

zřel v práce shon a ruch,

z vln zvolna vyrůstal

oblouků mostních kruh.

A kladiv třesk a spád

až k sluchu mému zněl,

já viděl chodců chvat

a každý za svým spěl.

V té vřavy shon a křeč,

v ruch, jenž se v před jen hnal,

jak sprostý zahaleč

já sobě připadal.

V tom boji o život,

v těch paží zdvih a vzmach

mne pálil cizí pot,

do tváře hnal mi nach.

Ač v omluvu mi být

snad mohlo, v nitru mém

že probouzel se cit

rhytmickým úderem;

že z tísně mojich dum

myšlenka v zápase

dávala výhost snům

a vtělit chtěla se.

Však sám se ptám, co jest

byť píseň nejkrasší,

jež třeba k výši hvězd

nám ducha unáší?

Čím z práce té je kvas,

v to žití hossana,

v němž silný, velký hlas

hřmí z noci do rána?

Nechť srdce žhavý vzlyk

zanikne v ruchu tom

jak slabý, ptačí vzlyk

ve kladiv třesk a hrom:

Chví žití nad strží

se o svou budoucnost,

zda aspoň vydrží,

jak tento nový most?

Ó, jenž tu kolem jdeš,

zda přečteš píseň mou,

i ona most je též

nad mlh a hlubin tmou,

po kterém v ples i žel

si chodí duše vstříc...

Já, mostu stavitel,

jsem nerděl se již víc...