MOST DUŠÍ.

Ve svaté chvíli, zášť kdy v duši zmlká,

hněv starý padá jako suché listí,

kdy zahnal’s pomsty vyjícího vlka

a duše v lázni lásky kdy se čistí:

Tu s duše k duším bájný most se klene,

jak nebem celým rozepjatá duha,

a bytost tvá se lačně po něm žene,

jen bratra touží potkati a druha.

Tu sejít chceš se s milovanou ženou,

jež zradila tě v dávném lásky čase,

a s náručí svou teple rozevřenou

vše odpustit a smířiti se zase.

V tu chvíli ruku stiskl bys i soku,

jenž v celý život stříkal ti své jedy,

vše zapomenout hotov: dlouhých roků

těch mráz a zlobu, bolest naposledy.

A sám bys vyběh, slzou zrak svůj zrosil,

své ruce sepjal u té mostu brány,

vše kol o sladké odpuštění prosil

za všecky křivdy bezděčné a rány.

Pod mostem propast, proud tam dravý zuří,

vše vášně lidské v jediném tam varu:

Vztek pozvedá tu šíji svoji tuří,

a Zášti řve tam po zkáze a zmaru.

Most duše zářně svítí nad hlubinou,

v něm kamenem vše, co je v duši ryzí.

Tvé ruce v náruč rozepjaté kynou...

A nikdo nejde... A ta chvíle mizí...

A zmizela... Most padá... V proudu divém

sloup za sloupem se mihne, klesá na dno.

A učinit most ze snů pevným zdivem

tak bylo snadno, ach, tak bylo snadno!