Most lagunový.1)

Věčně novou, věčně mladou jsi ty, krásná Venecie,

pokud Adria, ta krásná, bílé tvoje nohy myje,

pokud ono nebe jasné přátelsky se s mořem snoubí,

pokud lesklá voda lagun paláce a chrámy vroubí.

Palác, chrám, ba každý kámen, díl je slavné historie,

a při vzhledu tvojí krásy přepodivně srdce bije,

jak jsem tebe vykouzlil si žhavou myslí, celý, celý

přede mnou tu čarodějný sen můj skvostně skamenělý.

Venecie, Venecie! Věčně krásná Afrodito,

v nitru srdce mne to bolí, líto mně tě, líto, líto.

Bohyně, ty věčně krásná, drahou volnosť tobě vzali,

velkým mostem lagunovým k zemi tebe připoutali.

Dřív jsi byla kroužkem zlatým, s věrným mořem spojována,

nyní jsi však železnými pruhy k zemi upoutána,

a po nich ten komoň jezdí, který z nozder oheň hází,

a s ním lidé, kteří čísly nesčetnou tvou krásu kazí.