Most v háji.

Kde z rokle v háji zasmušilém

se hrdě vzpíná černý most –

na místě známém, sobě milém

zas v dumách stojím, bludný host!

Vše obléklo tu nad potokem

juž bílý kožich ze sněhu,

a zima zvídá teskným okem

i z rokle i kol na břehu.

Jak zavládla – hned jejím dechem

tok zastavily prameny –

jen perly zmrzlé jiskří mechem

a křišťál mezi kameny,

však vln již slunko nezahlídne

ve spoustě ledu utuhlé –

tam rusalek teď písně vlídné

spí zaklety, jak ve truhle...

Juž pohroben je pod závějí

břeh plný dříve trávníku,

jen rampouchy se pod ním skvějí

jak velké hrozny krápníku,

a truchlivě se nad něj chýlí

kdes vrba, stářím znavená,

svých ledňáčků, své dobré víly

i šumu svého zbavená!

Bzuk včely kol víc neozve se,

ni nezamodrá kyprý vřes,

a marně touží lávka v lese,

neb nikdo z lidí nejde přes...

Jen tiché někdy kroky moje

tu zbrázdí samy lehce sníh,

a nad zamrzlou roklí stoje

já zahloubám se do snů svých –

a zdá se mi, že břeh kol květe

a ptáci pějí sladký ples,

a kouzlem doby dávnoleté

zas vypráví mi temný les

o jaru lásky, štěstí zdroji,

jež pil jsem tady, bludný host,

když vzpomenu – jak s dívkou svojí

jsem prvně kráčel přes ten most!