MOTIV JITŘNÍHO VĚTRU.

Jsem vlna vzdušná, která nástroj hledá,

jenž proměňuje v píseň němý vzdech,

jsem skrytý pták, jenž ve spleť větví sedá

a střásá tóny v hlaholení ech.

Jsem veslo na jezeře zamyšleném,

lehounce pokládám se vodám v klín,

jdu po jich chladném ňadru obnaženém

a chvěním vln se nořím do hlubin.

Jsem sadař, který květů touhu divou,

dech travin hořký ve své nitro jal;

semena borů nosím vonnou nivou,

rozsévám v lůno neúrodných skal.

V mém teskném dechu všech úst políbení

se v políbení jednom potkává:

jím celá zem’ se v matku věčnou mění

a šatem zeleným se otkává.

Jsem důvěrník všech zahalených vděků,

jsem motýl, sletující v kalich květiny,

a jako poutník, ztracen v předaleku,

usedám znaven v humno dědiny.

Jsem Prometheus; kdysi žhavou zemi

jsem v kosmu utrhl a dechem svým

plameny vzněcoval. Teď perutěmi

jsem připoutaný k líchám mrazivým

a kvílím truchle, zabloudilý v lesích,

kdy slunce mladistvé se ubírá,

pacholík z bájí, vítěz, po nebesích,

a oheň země zatím umírá...