Motiv podzimní.

Ze mlhy se vyhouplo odpůldne dnešní,

slunko, byť zubaté, jednou zas hřeje.

Půjdeme sednout si pod starou třešní,

astrový záhon kde chladně se směje.

Knihu si vezmem a na sebe plaid,

nebude škodit ni cigaro k tomu:

aspoň ať hlásá, jak marný je svět.

Ba že je marný! Vždyť onehdy – zdá se –

slétal sem se třešně bílý květ svěží, –

dnes mi tu přes chvíli v chladné té kráse

krvavě rudý list na knize leží.

Na knihu, na brejle, kam může jen

věsí se tkanivo babího léta.

Těžko tu, těžko tu utlumit sten!

Krvavý list – a nit babího léta!

Pěkná to pověst je, že Boží Máti

z nitek těch stříbrných Synu šat splétá...

Dobrý i výklad, že zří-li Bůh pláti

podzimních listů těch krvavý zjev,

sešle též pavučí tkaninu jemnou: –

tou prý se stavívá řinoucí krev... –