MOTIV POSVÁTNÝ.

Má zvláštní kouzlo tiché nitro chrámu,

kde stále poblikává plamen svic,

kde v stálém boji světla zlatých rámů

a oltáře jsou s temnem zpovědnic.

Taj podivný tu cítíš, že se skrývá

za vonnou rouškou mdlého kadidla,

a voda, která v kropeničkách zbývá,

jest jakby něčí slza ustydlá.

Ty sochy mystické s mučidly svými

a náhrobky z desk starých, kamenných,

vše volat zdá se hlasy hlubokými:

zde místo jest, zkad prchá zlo a hřích.

Spí duše varhan. Satan zkroucen úpí

pod tíhou kazatelny bleskem sklán,

a na zlacené střišce zobák tupý

si v ňadra vráží bílý pelikán.

Krok duní, chvíš se ve přítomnu duchů,

zde boha tušíš s jeho nadsvětím,

ne na oltáři, ale v modrém vzduchu,

jejž venku vidíš oken rozpětím.

Tak, jsi-li sám a kolem ticho leží.

Zvon volá – v chrámě hovor, shon a ruch.

Jdou kramáři sem, chrám svůj poznáš stěží

a ironicky ptáš se: kde je bůh?

Hle, s kazatelny peklo již se rojí,

a zázrak ze zázraku vstává zázrakem,

mnich otylý řeč o střídmosti strojí

a višňový nos cpe si tabákem.

Ubohý satan pod tou tíhou stená,

zrak poulí, – div ze nepropuká v kvil.

„Ó, světe hříšný, padni na kolena!“

a satan na to jazyk vyplazil.