MOTIV VYPŮJČENÝ ZE STARÉHO LESEBUCHU

Tak nějak líčí to ten Lesebuch:

Mrtvý a horkem prossátý je vzduch.

Znaveno vše, a všechno usíná,

je polední a žhavá hodina...

(– Bůh ví, proč dnes zas mne vše napadá,

Bůh ví, proč dusná, mdlá tak nálada –)

Slyš, nyní křik’ kdos: Prerie, hle, hoří!

Už dávno dusno divně bylo všem.

Vždyť bylo to, jak pálila by zem’,

a nyní, dobrá – známa příčina,

teď k polední, kdy všechno usíná!

(– Bůh ví, proč mne to tolik zajímá!

U nás je chlad – a nikdo nedřímá! –)

A křik zní mocněj’: Prerie, hle, hoří!

V obzoru oheň vine se a kroutí,

vše, co tam živo, v dál chce uprchnouti.

A divá stáda ženou se sem dále

v divoké směsi, v shodě nebývalé...

(– To jenom snílka ještě rozzpívá.

Takový požár u nás nebývá –)

Však více, šíře prerie již hoří...

Počkejme trochu. – Nač dál utíkati?!

Ten požár jde – a stopu sotva ztratí.

Najde nás všude – viď, můj dobrý hochu?!

Poslední moudrost – gratulujme trochu!

Ať valí kolem divoká se stáda

a blíž a blíž se oheň – k nám až – vkrádá,

mdle sednem’ stranou – utoneme v moři.

Křik slední na rtech: Prerie, hle, hoří!