Motiv z Křivoklátu.

Na Křivoklátském hradě jsem vkročil v samé stíny,

kam pohlednulo oko, tam poušť a zříceniny.

I vejdu zamyšlený ve staré večeřadlo,

a s římsy náhle k nohoum mně ptačí hnízdo spadlo.

A zbytky soch a štítů kynuly se zdí přísně;

v tom okny z venku vpadly sem zvuky české písně.

A zněl ten zpěv tak sladce, až slzu v oko nutí:

že není smrti, zmaru a není zahynutí!

Když rozplýval se, z dálí bor ve souzvuk mu šuměl,

já zadíval se v hnízdo a všemu porozuměl.

Kde visel dřív zbroj dědů, tam nyní hnízdo ptačí;

vnuk dále v nový zápas, ve zápas ducha kráčí.

Nám zpěv zbyl, bohatýry jsme v dědictví tom chudém,

jen víru mějme v sebe, my byli, jsme a budem!

Mé srdce v bouřném tluku tou modlitbou se chvělo,

jen tolik zapět písní, co v hnízdě tom jich znělo.