MOTIV Z LESA.

Jdu stínem lesa, pablesk slunce temnou

zasvitl houštinou a kráčí se mnou.

Na křídlech větru, nežli jsem se nadál,

květ zlatých písní do mé duše padal.

Hned jásal v zpěvu kosa, hned zas v spěchu

si k muškám v stříbrovlasém used mechu.

Teď v páru vonnou smrčin dychl rázem

a jehněd ztemnělý déšť střásal na zem.

I v kadeř světlou kapradí se vpletl

a hrál si v trávě sám. Pak k olším slétl

a vlnu šumného tam zdroje zčeřil,

jenž z hloubi prýštil se. A já jsem věřil,

že nerušený klid, jenž kol se klade,

jest štěstí úsměvem mé duše mladé.

Leč sotva myšlénka ta duší třpytla,

již sítí v blankyt očí tvých se chytla.

Já k srdci tulil tě a líbal skráně,

a na nás z lesa dívaly se laně.