MOTIV Z PROCHÁZKY.

To často vídávám: Že táhne to již k jaru,

ven zástup sirotků jde na procházku v páru;

jsou stejně oděni a šaty mají šedé,

a starý ředitel se vzadu s jedním vede.

Pod křídlem ústavu sic unikli už zmaru,

leč jak tak smutní jsou v tom jarním slunce žáru

a plaší, zamlklí, v to líce jejich bledé

ni slunce růže jim nadechnout nedovede!

A cestou poslouchám, jak žena s dětmi dvěma

dí: Hle, z těch žádný už ni otce, matky nemá,

jež by je hladila a líbala je sladce.

To děti nechápou, leč zmlknou ve svém reji,

a jak ten zástup již kdes mizí do alejí,

jak v bázni, vroucněji se vinou k svojí matce.