Motiv z velkoměsta.

Dech jara sladce táhne ulicemi,

v slunci Praha jásá, víří,

jen jeden pohled smutný je a němý,

když radostí vše kolem hýří.

Ta snivá Lili, nemá nové šaty,

na sebe dívá se a na záplaty

a cítí, že dnes je již ženou.

U nich na bytě štíhlý student bydlí,

u toho rozkoš život celý,

jen u nich bída, nouze věčně sídlí,

div s matkou hlady neumřely.

A Lili hezká je jak poupě bledé

pod těsným šatem ňadro puká,

má krásný vlas a třpytné oči šedé,

nad mramor bělejší je ruka.

Bez citu někdy matka její bývá

a drsným hlasem domlouvá jí,

buď chytrou víc a nikdy nebuď snivá,

k lásce čas je teď jen v máji.

K doktorovi dojdi večer sama,

snad dá ti hned na šaty nové,

vše hloupost je na konec hrobu jáma

zasype sny tvé purpurové.

Tu Lili váhá a přec dá si říci,

v ruce vonný šeřík nese,

plá studu nach na její krásné líci

a strachy se jí ručka třese.

Na dveře zaklepá, naslouchá zticha...

je pokořena dívčí její pýcha

a v říši snů již nelze zpátky.

I vejde. – Nade knihou student sedí

a dívka neví, co mu říci,

jak přijme ji, jen dobří bozi vědí,

jak proud je mládí jásající.

Od Lili student vděčně béře květy

a pohnut tiskne ručku malou.

Dí: „Nevinnosti chceš dát symbol mně ty“

jat touhou vášně neskonalou.

V tom odstrčí to krásné, snivé dítě...

Za dveřmi slyšet hlas je líný:

Ten hlupák tedy, Lili, nevzal si tě?

Je dobře; zítra vezme jiný – – –