MOTIVY Z LIBOSADU. (IX.)

Když večer nastává tu venku, před oknem

se z šera zlatého, jímž mrká stromoví,

tak snivě vznáší stín, že toho lahodu

má píseň nikdy – žel! úplně nepoví.

Nad stromů vrcholky, jež zakrývají vše,

jen Kumburk zvedá skráň, již věnčí modrý bor,

a vánek šepotá mi bajky rozkošné,

tak vonné jako květ, jenž pučí z klínu hor.

Už pokročila noc a dosud červánek

se slabě zardívá na líci západu,

a hvězdy – démanty se skvějí sálavě,

a půvab nesmírný sem vane ze sadu.

Přec okno zavírám a hledám podušku,

jeť hlava sněním mdlá a zpita krásami,

ta nízká komůrka mi chrámem velikým,

já zdám se vesmírem a sny mé hvězdami – !