MOTIVY Z LIBOSADU. (XII.)

To ví jenom pán bůh sám,

z čeho lidská hruď se skládá,

že i v krásách přírodních

zasteskne si, pláče ráda.

Z tmavých korun borovic

vánek vonný šepot loudí,

pod jasmínem naslouchám,

avšak sny mé v dálce bloudí.

Do smrkoví dívám se,

z něhož v dálku chodba dlouhá,

a co vzdech můj prochvívá,

to je touha – věčná touha –