MOTIVY Z LIBOSADU. (XIII.)

V stromů korunách listů šumění

jako hučení bývá splavu,

luzná pohádka jako vůně dech

hebce oblétá snící hlavu,

sad je v pravdě pln růží, jasmínu,

zpita lahodou píšu ve stínu,

mezi růžemi.

Pásmo zpomínek z duše loudí se

jako pramének z temna lesa;

ptákům naslouchám, smutně zpívají,

a jen některý tiše plesá;

v květu přírody steskem prochvělá,

odpusť, že jsem si na tě zpomněla

mezi růžemi!

Je tak krásně přec v jarní přírodě!

brouče, světluška v trávě jásá,

vždy jak vánku dech pohne větvemi,

jasmín na mne své květy střásá,

a vždy myšlénka sny mé pozlatí –

kdybych mohla se s tebou shledati

mezi růžemi!

Již jsem touhy své v květy pohřbila,

oko nořím v taj sladka šera,

smutné myšlénky s mráčky putujou,

v srdci rozkvetá píseň sterá,

velká vidina – trudův záhlada

mysl dumavou veršem opřádá

mezi růžemi. – –