MOTIVY Z LIBOSADU. (XIV.)

V jasmínovém houští nad lavičkou

pučí v květy větev za větvičkou,

s dechem vůně snoubí se můj dech

a co píseň zvučí na ústech.

Nebe slasti v duši mou se dívá,

žeť, jak když se k ránu rozednívá,

z trávy kalíšků vstal květný zjev,

všady jásot, všady chvalozpěv.

Odpusť, přírodo, má sladká máti,

že můj bol vždy o dar tvůj mne skrátí,

že v tvém plesu hruď má vzdechem lká –

jsemť tvá dcera, s citem člověka!

Trápí mne, že k živých rakví víku

odsuzuješ tolik nešťastníků,

sama dobrá, pouhý zpěv a ples

nedbáš stenajících do nebes – –

Švehol, jímž se chvěje azur volný

trpce probouzí můj úsměv bolný,

člověk, jenž tě miluje, tě zná,

často ani radosť nepozná! – –