MOTIVY Z LIBOSADU. (XV.)

V temném loubí stromů jehličnatých,

jedlí, boroviček chocholatých,

snivý, melodický vánek zní

v luzné elegii večerní.

Ptactvo umlklo; jen skřivan ještě

nade hrozny zlatitého deště

s výše roní trilkovitý zpěv

u vlajících vánků korouhev.

Tklivý večer v duši mou se dívá

jako v hoře mluva konejšivá,

a v ní tiší palných tužeb vír,

jak sám ohvězděný všehomír. –

Bože milý, co jsou všechna přání?!

dalných to hvězd matné vzplápolání,

zelenavých vlnek zvučný spěch,

ustavičný šumot v lupenech – –

A co život sám, než sen je pouhý,

někdy chmurný, někdy úsměv dlouhý,

sny jen krásné vždy, jak vůně vzdech,

hvězda v modru, šumot v lupenech...