Motýl.

Na mé smutné květy jako motýl bílý

z tiché dálky v plachém letu zbloudilas –

a já odehnat Tě od nich neměl síly,

duši moji ujal bílých křídel jas.

Z kalichů těch smutných zmar že budeš píti,

já se v srdci bál a o Tebe se chvěl –

přec jsem nemohl Tě od smutného kvítí

zaplašit, mne jala křídel Tvojich běl.

A když očí Tvojich snivé zamyšlení

v hlubinách své duše ucítil jsem tkvět,

celou bytost moji zachvátilo chvění,

by Tvá bílá křídla nedala se v let.

Netušil jsem, že jsi poslána mi z dáli

hořkost květů pít, než den se nachýlí –

že, co myšlenky mé o Tebe se bály,

rostla též mé duši křídla motýlí!