MOTÝL.

Zavedla jej vzdušná cesta

s lučin, po nichž stýská se mi,

a teď bloudí spletí města,

náměstími, ulicemi.

Letí, letí, neví kudy,

pod ním hučí vírem davy –

venku země plane všudy,

jedna zář a květ je smavý.

Letí, letí, nikde květu,

ani větve nikde není,

kde by ustál ve svém letu,

složil křídla v unavení.

Umdlévá již jeho veslo

v nehybném a těžkém vzduchu,

jakoby sem nezaneslo

jaro ani tichou tuchu.

Letí, letí... Z bílé školy

školáci se hrnou s křikem,

už jej shlídli, ve svévoli

čapky za ním letí mžikem.

Děti! Touha vyšší svede,

motýl jste, jenž městem letí,

jak jste smutné, jak jste bledé,

jak jste chudé, drahé děti!