MOTÝL.

Zřím nad svým hrobem za věky,

jek trouby slyším daleký –

tu mžikem hrob se rozptýlí,

i vidím letět v zářné visi,

co pod křídly mu země mizí,

svůj očarný tvar motýlí.

Ó motýli, veta již po květů říši!

Kam schýlíš své krásy, jež jarostí dýší?

„Hle, Pán se blíží v oblacích

a v boku bílém jako sníh

má růži vonnou, čarovnou,

jež luhů rajských královnou;

tu Longinův tam štípil hrot,

když otvíral zdroj živých vod,

bych měl kam nyní, blahem zpit,

svá lepá křídla přitulit!“