Motýl.

Jej vítá první úsměv jara,

když poprvé svá křídla vzpjal,

jej vítá květ, jenž vůni hárá,

a luh, jenž pestrý háv si vzal,

a slunný les a štíhlé proutí,

kde houpaje se spočinouti

si může, než jde v modrou dál.

On nesnáší jak pilná včela

med květin v ouly uměle,

číš podanou vždy vypiv zcela,

jde dál bez všeho účele,

má změnu rád a slunce záři,

vzdor paedagogu, kritikáři

tak tváví život vesele.

Čím potom jest mu smutné vání,

když léto stojí v zániku?

syt vůně, medu, milování,

jde s chladných luhů ve mžiku,

strom vyhledá si nakloněný

a v spodu jedné tiché stěny

mře bez bolesti výkřiku!

Tak zřel jsem jej. Lesk křídel smavý

mi zradil jeho útulek:

ó přírody tys mudrc pravý

a moudře žil’s ten krátký věk,

co víc chtít, kdo už zrozen k žití,

než všude krásu, lásku píti –

pak zemřít sám a tich jak rek?!