Motýli.

Nad pěšinou, ovesništi,

které čeří vánku dech,

motýli se sluncem blyští

ve vzduchu a na květech.

Na tisíce jich tu pílí,

přiletí a odletí,

zlatí, modří, rudí, bílí,

ze stříbra a z perletí.

Kmitá, blýská v slunce plamu

křídel, křídel tisíce

jako svity drahokamů,

zlatých jisker vánice.

Vše se míhá, splétá, snoubí,

záře srší v letní vzduch –

náhle cítím v nitra hloubi

tajůplný, snivý ruch.

Cítím křídla tisícerá,

křidel, křídel šum a ruch,

a z nich prší v srdce šera

zlatý pel a barvy duh.