Motýli a vosy.

Básníku, jenž kráčíš světem,

motýlů roj nad hlavou,

unesen jich vzdušným letem,

oslněn jich záplavou –

rci, zda tobě nezdálo se,

hledícímu v jejich tlum,

jediné že chytré vose

líp je než těm motýlům?

Zlaté slívy v slunci plají,

nachem září broskví vděk,

hrozny sládnou v širém kraji

jako dívčí polibek,

obloha se v moře mění,

průhledná a nádherná –

kam teď dříve? Do hýření,

Či v tu propast nezměrna?

Za jara, když růže kvetly,

nad život a širou zem

chtěl jsi v zázrak vzduchu světlý

rozletět se motýlem,

fádní chtěl’s se opit rosou,

jež se jitrem rumění...

Hochu, líp je býti vosou

a s ní mlsat v jeseni!

Na ňadrech, jež dozrávají

nachových jak broskví vděk,

na rtících, kde touhou v taji

sládne horký polibek!

Je to jedno, v cukru rtíků

dokončit svůj krátký let –

či jak motýl na špendlíku

ve sbírkách kdes práchnivět.

Ať tě chytnou žáci vtipní

nebo kritik – stejný dík!

Ale aspoň notně štípni,

než tě vbodnou na špendlík!