Mou jsi!

Mou jsi, mou, to srdce bujné

zakrylo tě v hloubce svojí,

a má prsa rozohněná

ustala v svém nepokoji;

tys mým snem, když slunce zlaté

žhavou hlavu smáčí v moři,

tys mou vírou, jenž si z lásky

skvělý zázrak žití tvoří.

Mou jsi, mou, má ústa zpěvná

věčně by to volat chtěla,

až by se tím zpěvem lásky

růže skutků pozachvěla;

tvoje oči spoutaly mne,

tvoje ústa přinutila,

aby se tvá bytost celá

v sdílné srdce moje skryla.

Mou jsi, mou, tvá mysl krásná

na velebném trůníc čele,

pro mou lásku k odpočinku

na tvých svatých ňádrech stele,

tebou vzejde hvězda moje

zase v lesku vyšší krásy;

mou jsi, mou, ty duše drahá,

mou jsi, mou na věčné časy!